Nemyslete na
růžového Slona!

Laboratoř osobního rozvoje

Recept na štěstí, který jsem přinesl z Himálají
Vytvořeno:Červen 12th, 2015
Autor: Robert Kačeňák

Návrat z Himálají byl těžký, přinesl mi směsici pocitů: bezpečí a úspěch, ale také vyčerpání, prázdnotu a deprese. Pravděpodobně trpím lehkou posttraumatickou poruchou.

 

Už několik týdnů jsem zpátky z mého treku po Himálajích. Zážitek byl natolik intenzivní, že jsem potřeboval nějaký čas, abych všechny dojmy vstřebal a utřídil si je.

 

 

“Voda může být dobrá i špatná, pomáhající i nebezpečná. Pro nás je užitečné naučit se plavat.” Demokritos

 

 

Každý den po návratu jsem s láskou vzpomínal na Nepál. To mi pomáhalo stabilizovat se (jakékoliv zachvění nebo vibrace podlahy ve mne automaticky vyvolávaly lehkou paniku). I přes ohrožení života nečekaným zemětřesením a náročné podmínky (nebo možná právě kvůli tomu) jsem zažíval v Himálajích dny plné intenzivního štěstí.

 

Po neustálém strachu, že na mne spadne nějaká skála nebo rovnou celý dům, byl po návratu domů pocit bezpečí velice úlevný. Najednou ale také zmizel z mého života velký a jasný cíl, ke kterému jsem se upínal a soustředil na něj úsilí několik posledních měsíců.

 

Instinktivně jsem se začal kotvit připomínáním si pozitivních zdrojů v mém životě. První, co mě překvapilo, jak intenzivně jsem vzpomínal na svoji přípravu do Himalájí. Naplnění, soustředění a pocit neustálého zlepšování kondice, vlastních dovedností – to vše se ještě před samotnou exotickou dovolenou podílelo na mém nynějším celkovém pocitu štěstí minimálně z 50 %.

 

V průběhu dovolené jsem zažíval naprosté pohlcení samotným putováním. Nepopsatelně krásná i drsná příroda, kterou jsem zdolával, vyžadovala plné soustředění. Každý krok po kluzkých kamenech mě mohl posunout o něco blíž k cíli, nebo vést ke zranění, které by dosažení cíle zhatilo. Se stoupající výškou bylo dýchání stále náročnější a vyžadovalo víc sil i pozornosti. Při stoupání do prudkých svahů se člověk zpotil a bylo mu šílené horko, zastavit se znamenalo odpočinek, ale také že jste okamžitě začali mrznout. Doplňování energie, tekutin a minerálů, se stalo klíčovým úkolem, kdy každý hlt vody přerostl ve vášeň.

 

Já splynulo s činností a maximální koncentrování odplavilo běžné starosti. Uprostřed hor, mimo civilizaci, bez signálu i přítomnosti dalších lidí, mělo pramalý význam zaobírat se čímkoliv z minulosti nebo budoucnosti. Nejrozumnější (a stejně tak nevyhnutné) bylo všechny běžné úzkosti, psychické konflikty nebo zranění odložit až na dobu po návratu do civilizace. Soustředění pozornosti na dosažení cíle bylo tak plné, že nezbýval prostor na uvažování o čemkoliv jiném. Velice se to podobalo zenové meditaci, mysl byla zaměřená na jediný bod. Nemusel jsem ani moc přemýšlet o tom, co dělám, prostě se to dělo.

 

A jak mě putování bavilo, soustředil jsem se na výšlap čím dál víc. Zapomněl jsem na sebe, na vše co nebylo podstatné k přežití a dosažení cíle – himalájského vrcholu Mera Peak ve výšce 6.476 metrů nad mořem.

 

Celkově jsme za 18 dnů zdolali přibližně 220 km. Když mě začaly bolet nohy, klouby, zkrátka cokoliv, byl jsem uprostřed ničeho nucen s tím prostě být a rozchodit to. Bolesti jsem nechal odplynout, protože jsem neměl jinou možnost -a ony prostě odešly. Zdá se to divné, ale bylo to tak. Kráčení se změnilo v ryzí štěstí. Moje já přestalo být odděleno od okolí.

 

Dostal jsem se do stavu flow.

 

 

Na příkladě mé výpravy do Himálají jsem konkrétně popsal jak jsem se do takového stavu dostal a vy se tím můžete inspirovat. Flow Vám pomůže zůstat v kontaktu se samým sebou, se svými hodnotami a prožívat hluboký smysl Vašeho bytí. Zachovat vnitřní integritu, ať už se kolem Vás děje cokoliv.

 

To se potvrdilo také v nejkrizovějším momentu naší výpravy. Kvůli zemětřesení byl terén pod Mera Peakem velice těžko schůdný. Ledovec byl rozpukán a plný bezedných, pod sněhem schovaných trhlin. Ve výšce 5.600 metrů nad mořem bylo slunce schopné nás během chvilky ugrilovat, ale když se počasí ve vteřině změnilo, mráz se ihned hlásil o slovo. Ukázalo se, že můj šerpa přecenil své síly a nebyl se schopen bez maček a cepínu v náročném terénu pohybovat. Nohy mu podkluzovaly a hrozilo, že spadne z prudkého srázu. Po několika denním škrábaní vzhůru byl vrchol na dosah. Na druhou stranu znamenalo pokračovat dál veliké riziko ohrožení šerpova života. Po krátké společné poradě jsem vydal povel k návratu. Oddělil jsem se od kamarádů a spolu se šerpou sestoupil do základního tábora. Na vrchol jsem nevystoupal. Dostál jsem ale svým hodnotám.

(Nakonec v těch dnech kvůli zemětřesení a počasí nedošla na vrchol žádná z výprav).

 

Líbil se Vám tento příspěvek? Doporučte na přečtení přátelům, nebo nás podpořte odkazem na Vašich stránkách.

 

 

 

Rubriky:JinéŠtítky:

Žádná Odpověd

  1. Lenka K. napsal:

    Dobrý den Roberte,
    díky, že jste se podělil o Vaše zážitky.
    Lenka

Napsat Komentář

Starší příspěvky:
Lidský kouč (Interview)

Dnes jsem si pro Vás připravil rozhovor se zkušeným koučem Ing. Jiřím Kunčarem, který je taky lektorem  v kurzu koučinku, který...

Zavřít